Časy se mění vážně rychle, napadlo mě, když jsem maminku poprosila o recept na tehle mazanec. Vyfotila ho na mobil a odeslala přes internetovou aplikaci. Maminka ten recept má zapsaný v sešitě s tvrdýma deskama, já ho budu mít tady na blogu a babička (tátova maminka) ho nosila v hlavě. Aspoň jsme ji nikdy neviděli, že by ho předtím, než začala odměřovat suroviny a míchat těsto, někde hledala. Vždycky jsem si myslela, že to po ní mám zálibu v knížkách, na střední jsem jí půjčovala v městské knihovně knížky, hlavně červenou knihovnu, a táta se naoko rozčiloval, proč jí nevezmu nějakou hodnotnou beletrii, proč zrovna takový brak, a babička se smála, že ona už si ve svém věku může číst, co chce. Byla úžasná kuchařka, vždycky když si na ni vzpomenu, tak se mi vybaví nějaké jídlo, vůně, chuť... My všechna vnoučata sedíme v kuchyni, dospělí zase u svátečního stolu v obýváku, lžící nabíráme slepičí vývar, ve kterém je domácí úplně všechno, od masa, přes nudle, až po zeleninu a bylinky, a na plotně už čeká králík se zelím. Je horké léto a já baštím jahodové knedlíky a zapíjím je rybízovou šťávou. Cpu se lokšema s mákem. Ze stolu tajně kradu kynuté rohlíčky s ořechovou nádivkou, nikdy jich nebylo dost... Tak trochu doufám, že aspoň trochu toho kuchařského talentu mám po ní. I když nikdy nic nebude úplně jako od babičky. Vždycky když se ale zakousnu do tohohle mazance, říkám si, že je to skoro - skoro jako od ní. Tak si ho upečte taky. Časy se sice mění, ale to dobré zůstává...
