V neděli časně odpoledne jsme se vrátili z víkendového výletu v Jeseníkách, vybalili věci, sedli na pohovku, chvilku si oddychli a... a mne začaly svrbět ruce. Měla jsem chuť na něco sladkého a taky se mi prostě chtělo něco upéct (napsat, že mi po třech (!) dnech s polopenzí a obědy v hospůdkách chybělo pečení, by asi znělo zvlášťně, co?). Prohledala jsem ledničku i špajz, oboje takřka vymetené, takže jsem musela počkat, až se muž vrátí z obchodu, a pustila se do toho. Recept na rozinkové šneky jsem měla naškrábaný na malinké kartičce a zastrčený v jedné z kuchařek, schovávala jsem si ho už dlouho. Pekla jsem podle něj asi tři nebo čtyři roky zpátky, když jsem byla na pár dní doma u rodičů, vlastně to byl nápad mýho táty. Vždycky mi hledá recepty v časopisech a tenhle byl v Katce. Ty šneci byly moc dobrý, ne moc sladký, se spoustou voňavé náplně, říkala jsem si, že je musím upéct i svému muži, i když tehdy ještě můj muž nebyl, no a došlo na ně až teď. Z trouby jsem je vytáhla chvíli před desátou a že došlo na malou noční ochutnávku asi nemusím říkat.
