Poslední roky zjišťuju, že ač se vždycky strašně moc těším na jahody, borůvky, maliny a hrášek, nakonec mi jsou nejvzácnější obyčejné třešně. Když nemáte vlastní strom na zahradě, tak se k nim pomalu nedostanete. Mám na mysli ty pevné a křupavé, s lesklou červenou slupkou, co jde skoro až do černa. O těch ze supermarketu, pokud se tam náhodou objeví, vůbec mluvit nebudu, u stánku zas bývá jejich kvalita všelijaká. Pořádné farmářské trhy, kde mají i třešně jedna báseň, v okolí nemáme. Naštěstí má soused třešeň hned u plotu, pár větví přesahuje až k nám a podle dávné úmluvy si z nich můžeme těch pár třešní otrhat, když už teda tolerujeme ty větve, co nám lezou na pozemek. Moc jich tam ale není (ani větví, ani třešní), takže jdou rovnou do pusy. No a pár, dnes už divokých třešní roste u pole kousek od cyklostezky, větve mají sice docela vysoko, kolem samá kopřiva a kousek od kmene prudký sráz do potoka, ale třešně mají jedna báseň, takže za nějaký ten šrám už to stojí a na jeden, dva koláče to je. A vždycky musí být aspoň jeden s mákem. Protože třešně a mák, to je prostě lahoda.
